I.- Návštěva

Měla jsem sestru – dvojče. Byli jsme skvělá dvojka, ať už se jednalo o jakékoliv rošťárny, když jsme byli málé, až po dospívající holky, které se snažili ulovit kluka svých snů. Byla moji nejlepší kamarádkou a také rodinou.

Stalo se to asi před měsícem. Seděla jsem na verandě a četla si knihu. To místo bylo pro čtení jako stvořené. A nejen pro čtení, ale i pro přemýšlení. Sedala jsem tam moc ráda. Zvonek. „Jdu otevřít.“ zavolala jsem na přítele a vydala se ke dveřím. Před našimi dveřmi stála policistka. „Jste slečna Moodová?“ zeptala se mě zpříma. „Ano. Co si přejete? Stalo se něco?“ „Vaše sestra je mrtvá. Je mi to líto. Spáchala sebevraždu.“ Nemohla jsem uvěřit, tohle ne. To by jistě neudělala. Ptala jsem se, jestli je to opravdu ona, nemohla jsem uvěřit. Ukázala mi nakonec její fotku a vše bylo rázem jasné. Když jsem si to uvědomila zůstala jsem stát jako přimražená a nakonec se zhroutila. Když jsem se probrala, ležela jsem v obývacím pokoji, kde se nademnou skláněla ta policistka a můj přítel. Mé smysly byly jako otupené. Jako kdyby se po těchto slovech zastavilo moje myšlení a soustředilo se jen na jedno. Už není naše dvojka. Už nikdy to tak nebude. Ale nechápu, proč? Proč jen se to stalo? Po té nekonečné době, co jsem si uvědomila, co se děje, začal výslech. Byla jsem ráda, že policistka se zeptala jen na pár věcí a poté odešla. Potřebovala jsem být sama. Bez nikoho. „ Proč si myslíte, že Vaše sestra spáchala sebevraždu?“ zeptala se mě opatrně policistka a já poprvé, od té doby, kdy zazvonil zvonek u dveří, začala vnímat realitu. Začala jsem vnímat, cítit, tak jako nikdy. Taková bolest v mém srdci. Po tvářích se mi rázem vyvalily slzy. „ Já nevím. Sama to nechápu.“ „Chovala se Vaše sestra v poslední době podivně? Mluvila o sebevraždě? Měla sklony k sebepoškozování?“ „ Ne, nikdy! Tohle by nikdy neudělala. Znám ji celý život, tohle by nikdy neudělala. Nemohu tomu uvěřit..“Opravdu jsem tomu nerozuměla, vždyť jsem se s ní viděla předevčírem a vypadala tak šťastná, tak spokojená. Nechápala jsem. Vždyť jsem její dvojče. Proč se mi nesvěřila, že jí něco trápí? V tu chvíli se mi vynořily vzpomínky, jaké jsem nikdy tolik nevnímala. Koukala jsem na naše fotky, které byly rozestavěny po celém domě. Vytahala jsem alba a prohlížela fotky a přemýšlela nad každou z nich. Zastavila jsem se u jedné fotky, která byla z minulých prázdnin. Bylo na ní něco divného. Byla celá špinavá, přestože se z toho alba ani jednou nevyndala. Přes fotografii vedl ponurý stín, ale jen přes sestřinu postavu. Ještě více mě to rozesmutnilo. Jak se tam mohla ta čára vzít? Ale to asi teď nemá cenu řešit, ona tu není a už nikdy nebude. Nerozumím tomu.

Nechápu. Proč to udělala ? Jaká k tomu měla jen důvod? Vždyť se mi svěřovala se vším. Byli jsme jako jedno tělo. Propojené už od narození. Tak proč mě tady nechala sama? Bez jakéhokoliv náznaku, bez jakéhokoliv vzkazu. Bez ničeho. Jen hořká realita.

Na další den jsem musela jít na policejní stanici. Bylo mi mizerně a nejraději bych byla sama zalezlá. S přítelem jsem toho dne ani nepromluvila. Ale byla jsem ráda, že byl semnou. Měl mě kdo obejmout, měla jsem se o koho opřít. Na nic se mě neptal, jen tiše trpěl semnou. Kdo ví, co ho víc rozesmutnilo, jestli to, že má sestra umřela a nebo jestli to, jak padám na samé dno ovládaná smutkem. Střídali se ve mně pocity, že se ke mně každý otáčí zády. Ale proč? Proč to tak muselo být? Jak ráda bych věděla k čemu se chystá, jak ráda bych ji zastavila. Ale už je pozdě. Nemám obraceč času jako měla Hermiona z Harryho Pottera. Tohle není pohádka, ale krutá realita. Sakra!

Zatím se nenašli žádné stopy toho, proč to moje polovička udělala. Myslím, že policie by byla nejraději, kdyby ji prohlásili za vyšinutého blázna a měli od té celé věci pokoj. Ale já? Já se nevzdávám. Vím, že ona nebyla žádný vyšinutý blázen ani nic tomu podobný!

Rozhodla jsem se navštívit její byt. Něco najít. Snad jen náznak něčeho. Moc jsem tomu nevěřila, ale i tak. Byla jsem rozhodnuta to zkusit. Když jsem vešla do jejího bytu, nebyl tam ten pořádek jak vždy býval. Všechny věci byli rozházené, nejspíš důsledkem policejní prohlídky. Jako první jsem zamířila do ložnice. Nikoho neměla a tak jsem byla ráda, že nemusím na nikoho narážet a nikomu se vzpovídat. Ložnice byla vymalována na sitě oranžovou na stěnách byly obrazy afrických kmenů a na pár místech pokoje velké palmy, které dodávaly tomuto místu pocit relaxace a pohodlí. Jo, tohle místo jsem měla vážně ráda a obdivovala jsem, jak si to tady dokázala zařídit. Nikde jsem se necítila tak uvolněně. S tou krásnou oranžovou kontrastovala i postel, která byla z nějakého tmavého dřeva. To dřevo krásně vonělo a dodávalo to zde tu atmosféru. Nachvíli se ve mně vše zastavilo a já vnímalo jen tu atmosféru. Ale nakonec jsem se dala do toho, proč jsem přišla. Zamířila jsem k nočnímu stolku a otevřela jeden ze šuplíků. Když jsem ho otevřela našla jsem v něm jen maličký adresář a tužku. Otevřela jsem adresář, projela ho, ale nic zajímavého tam nebylo. Uložila jsem ho zpět do šuplíku a a zavřela jsem ho. Otevřela jsem další, kde ležela jen kniha. Už už jsem chtěla šuplík zavřít, když v tom jsem si všimla, že v té knize je něco založeného. Vzala jsem knihu do ruky a otevřela ji v místě, kde byla založena. Našla jsem tam jen fotografii s přáteli. Chtěla jsem ji vrátit, ale něčeho jsem si všimla. Na té fotce byla zase ta zešlá čára. Možná bych pochopila, že tam je, ale proč je zas přes tvář mé sestry? Knihu jsem zaklapla, ale fotografii už jsem tam nevracela. Schovala jsem si ji k sobě. Nevěděla jsem, co s ní chci dělat, ale věděla jsem, že je něčím důležitá. Když jsem vyšla z ložnice, zamířila jsem do obývacího pokoje. Když jsme se dala do prohledávání, nic jsem tam ovšem nenašla. To samé u ostatních místností v jejím bytě. A tak jsem se rozhodla jet domu. V hlavě se mi honilo několik vzpomínek, společných zážitků, fotek, bolesti.. Když jsem přišla domu, už na mě čekal přítel. Nejspíš měl o mě starost, nevěděl, kde jsem byla celý den. Jen se na mě tázavě podíval a pochopil- nechtěla jsem o tom mluvit. Zamířila jsem do ložnice, kde jsem vyndala fotografii od sestry a tu, co jsem měla doma. Nevím, co jsem s nimi chtěla dělat. Ty fotky vznikly v době, kdy na chatě byla naše parta přátel. A obě měly ten stín. Ale jen přes moji sestru. Nechápu, jak se tam ten stín mohl vzít. Ale jedno jsem pochopila. Musím jet na chatu. Nevím, co mi to říkalo, ale chtěla jsem tam jet a zjistit, co se stalo. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že od té doby bylo něco jinak. Sice už je to čtvrt roku zpátky, ale vím, že se moje sestra začala chovat jinak. Nebo jsem to tak alespoň začala cítit. Přišlo mi, že je daleko více citově rozpoložená. Nic jsem si z toho nedělala až do této chvíle. Došlo mi. Něco se stalo- a já nevím co.