II.- Rodinná chata

A tak, jak se rozhodla, tak také udělala. Hnedka druhý den ráno popadla velkou sportovní tašku a začala do ní rovnat věci. Když měla hotovo, sešla dolu po schodech. Vešla do kuchyně, kde našla svého přítele. „Jimme?“ oslovila ho. „Ano?“ otočil se překvapeně. Bylo to poprvé, od té doby, co s ním promluvila. „Rozhodla jsem se odjet z města.“ Oznámila mu poté a nejspíše přetrhla i jeho myšlenky. „Chápu tě. Taky bych to tady nevydržel.“ „Ale ne, nechápeš mě.“ řekla a zasvětila ho do jejího plánu, tedy alespoň částečně. Když mu vše dořekla a konečně se mu podívala do očí bylo v nich vidět značné překvapení a nejspíš i trochu strach. „Mohu jet s tebou?“ zeptal se. To nepředpokládala. „Dobře.“ Cestou na chatu se rozhodla stavit přesně u těch lidí, kteří tam byli akorád, když byly fotografie pořízeny. Naštěstí všichni souhlasili, že se dostaví na chatu a pomohou ji. Ani v to nedoufala, ale byla to výborná šance. Když dorazili před chatu jako první je uvítal krásný zdravý vzduch. Když vešla do chaty zjistila, že je tam hojná vrstva prachu. Elí nenáviděla nepořádek a tak se rozhodla gruntovat. Navíc byla ráda, že může něco dělat. Jako první vynosila věci do své ložnice. Když vešla do pokoje uviděla velkou manželskou postel. Vedle postele byli noční stolky a naproti skříň. Vykročila a zamířila rovnou k té skříni a začala vybalovat věci. Když tak učinila zamířila k oknu. Otevřela ho, vdechla ten krásný podzimní vzduch a rozhlížela se po okolí. Leckdo ji záviděl tento pokoj a také měl proč. Byl z něj ten nejkrásnější výhled na krajinu. Uprostřed toho výhledu se rozkládalo velké jezero, které bylo úžasně průzračné. Na druhém konci jezera byl malý domek, kde bydlel jakýsi starý muž se svými dětmi a vnučkou. Víc nic Elí nevěděla. Za tím domkem byli lesy, které byly zbarveny do podzimních barev. A vzadu, jako třešnička na dortě se tyčily skály. Bylo to něco okouzlujícího. Elí tam stála jakou dobu a nechala se tímto zázrakem opíjet. Něco takového se jen tak nevidí. Nakonec však přeci jen odtrhla oči, ačkoliv nerada, a dala se do úklidu. Když skončila začali se sjíždět jejich přátelé. Poslední z nich přijeli k večeru. Bylo to příjemné odreagování od všeho ostatního. A hnedka ráno plánovala začít se svým tajným pátráním. Sice nevěděla proč to dělá, ale něco, jako by ji svítilo na cestu, jako malá lucernička. Možná to byla samotná sestra a jejich zvláštní propojení. A nebo prostě jen instinkt. Kdo ví? Najdu snad odpověď na své otázky ? A najdu je tady?

Druhého dne, hnedka z rána se Elí chytla svého plánu a vše dopodrobna vymýšlela. Jak jen to udělat? Rozhodla se jít ve stejných stopách jako v létě. Dělat úplně stejné kroky, plány, akce.. To se přeci musí povést.  Zvedla se a šla udělat snídani. Cestou dolu potkala Erika. S Erikem tehdy chodila a její sestra zas s Jimmym. Bylo to trochu zapletené. „Dobré ráno“ řekl Erik a na nic nečekal, sešel s ní dolu a pomohl ji se snídani pro všechny ostatní. Elí si uvědomila, že i tohle dělal předtím, Vypadalo to, že se ji vše plní podle  představ. „Eriku?“ oslovila ho váhavě. „Copak?“ zeptal se pohotově. A tak mu začala vyprávět přesně to, o co se tu snaží. Věděla s naprostou jistotou, že Erik o tomhle nic neví, ale zcela jistě, že ji pomůže. Jemu mohla věřit. Vždyť ani Jimmymu neřekla celou pravdu. Nejprve na ni Erik koukal s nepředstíraným překvapením, ale nakonec neztratil hlavu. „Pojď si sednout.“ řekl. A když se usadili konečně promluvil, ačkoliv úpně jiným tónem hlasu než doposud znala. „Víš, já jsem si toho také všiml, že se po tom rádoby výletě něco stalo. Jen jsem nic neříkal a myslel jsem si, že se mi to jen zdálo. Ale jak to tak vypadá, nejsem v tom sám, kdo si tohle myslí. Jsem si zcela jist, že se zde stalo něco nekalého a někdo v tom, má prsty. Tím myslím někdo, kdo je tady. Pomohu ti. Ale nečekej veliké skutky.“ Elí byla naprosto překvapena tím, co ji právě řekl, ale nestihla mu na to nic říct, jelikož do kuchyně právě vstoupila Sofie. Jedna z jejích dobrých kamarádek, ačkolik ne tak dobrých, jako byla její sestra a ne tak dobrých na to, aby se jí svěřila. Hnedka poté se začali scházet další lidé. Celý den se snažili opakovat přesně to, co minule. Možná by to někomu mohlo připadat jako klišé nebo tak, ale Elí to tak cítila, že to má udělat. Když si poprvé tohle usmyslela myslela si, že tu bude docela nuda, ale jak se zdálo přeci jen to tak špatné nebylo. Takhle to šlo až do večera, až to nakonec vyvrcholilo táborákem před chatou. Byl to příjemný večer ačkoliv komáři byli otravní jako nikdy jindy.

 Ale na další den měla Elí vymyšleného úplně něco jiného. Nebo alespoň v jedné části něco jiného..