Jsme demokratický stát, ale přesto, kolik toho zmůžeme?!

Stojíš a stále mi opakuješ „Uvědom si, kolik ti je, uvědom si kolik ti je..Jednám s tebou jako s dospělou a ty se mi takhle odplácíš?!“

Sakra! Jak moc se mi těchto pár vět vrylo do paměti. Nemohu už nic. Tvrdíš, jak bych se měla učit a podobně, ale když si sednu a snažím se o to, je problém zase někde jinde.. Nic doma nedělám. Sakra. Jednou něco neudělám a najednou je problém? A co to, co jsem kdy udělala? Všimla sis toho vůbec? A nebo si to prostě brala že to tak má být? Co známky? Tvrdíš, jak moc tě zajímá, abych měla dobré známky, ale nikdy jsem od tebe neslyšela ani kapku uznání, kapku chvály.. Co to má být? Co když to prostě někdy potřebuji? Jako motivaci na to, abych chtěla tu chválu slyšet stále a stále? Nenapadlo tě, že? Ani nevíš, jak to neskutečně bolí. Jak moc bolí vědět, že cokoliv udělám podle svého nikdy nebude dobře. Nikdy. Ne podle tebe. Ty potřebuješ, aby to bylo podle tebe, jinak je to špatně. Někdo tě naštve a ty s tím neumíš dělat nic jiného, než si to vylejt na mne. Co do sakra je?! Není náhodou něco špatně?

Chci si dělat věci podle svého, nikdy nebudu mít někoho za zády, aby mě kontroloval a chci se spálit a zjistit, jestli to takhle jde a jestli je to dobře a ne jen žít v tom, že si mi to řekla a víc se neptej a nehádej se se mnou.

Měla si někdy pocit, že by ses zbalila a utekla z domu? Mám to v hlavě v pořádku, nejsem žádné malé dítě, ale chci si už konečně žít podle svého! Chápeš? Tvrdíš, jak ve mne máš důvěru, ale když někam chci jít, tak mi udáváš čas a přesně mě kontroluješ? Co to je? Tohle nezní moc jako důvěra. Chci od tebe pryč a stále více si uvědomuji, že nikdy nechci být jako ty! A věř tomu, že ti to jednou dokážu! Já sem paličatá a umím se vzepřít a udělám to, co chci!