Klíč k osvobození

Kapitola první

Byla jsem s ním jako celek. Jako tělo a jeho duše. Tak jako po dni přichází noc, tak jsem byla já a on. Byli jsme milenci, co se tolik milovali. Ráno jsme spolu vstávali a spěchali do práce. Po práci jsme se zase těšili až se znovu setkáme. Prožívala jsem s ním nejkrásnější zážitky svého života a pouto mezi námi bylo tak silné.

Myslela jsem si, že to mezi námi nikdy neskončí, ale jak už jsem se mnohokrát přesvědčila, vždy, když se něco daří se to pokazí. Vlastně to funguje jako zákon schválnosti.

V poslední době, co jsem s ním trávila čas se choval podivně. Nevěděla jsem, co se děje a doufala jsem, že to co nejdříve

přejde.. Ale bohužel se to nestalo. Přišel za mnou a řekl: „Promiň, ale mezi námi je konec. Nemohu s tebou být dál. Moc mě to mrzí.“ Odešel. Viděla jsem jak odchází a všechny plány a naděje se v tu chvíli rozplynuli. Stála jsem tam a koukala do prázdna. Najednou, jako kdyby se nic takového nestalo. Jako kdyby nikdy

předtím nic nebylo. Jen tíživé prázdno, co po něm zůstalo..

Bylo to týden, co se tohle stalo a já jako kdybych tomu pořád nemohla uvěřit. Taková bolest ve mně byla. Takové prázdno.

Není to strom, který zřekl se květu, ale květ, který zřekl se stromu. Jednou se naučím milovat ty jizvy, stále čerstvé od rudě rozžhavených ostří tvých slov.

Bylo to jako kdyby mi ujížděl vlak..Připadala jsem si tolik jiná, tolik zvláštní.. Jako kdybych přestávala žít, nebo žila, ale bez duše. Myslela jsem na jiné věci. Jako kdybych žila jiný život, ne ten svůj. Můj život byl přeci tolik dokonalý.. Ne tohle.. Měla jsem pocit, jako kdyby nikomu na mě nezáleželo, jako kdyby se ke mně každý otáčel zády... Tak slabá jsem si připadala..

Seděla jsem na parapetu a pozorovala padající vločky sněhu. Vždy jsem sníh milovala, fascinoval mě. Obdivovala jsem krajinu, co se třpytí a jak je všude dokonale čisto.. Jak jen si to ta příroda dokázala zařídit.. Ale teď, jako kdyby to semnou nic nedělalo.. Bylo to, jako život pod maskou. Tělo bez duše.. Bez nikoho, jen já sama.. Tomu říkám ale bezmocnost.. Nevím, co dál dělat, a tak začínám přemýšlet o pravém smyslu života..Jaký asi je? Kdo ví?! Těžko říct...

Určitě jste někdo už zažil takovýhle pocit bezmoci. Když jsem mu volala nezvedal mi to, když jsem za ním byla, neotevřel mi, dokonce jsem o něm neslyšela ani od přátel. Teda doposud jsem si myslela, že to jsou přátelé. Ale najednou mi spíše připadali, jako by se mě snažili srazit na dno. Ale jestli to tak je nebo ne, to říct nedokáži. Ale jestli se o to vážně snažili povedlo se jim to. Jsem na dně. Už s nikým jsem se nebavila. Seděla jsem a koukala do prázdna. Připadala jsem si, jako ty malé bílé laboratorní myšky, na kterých se provádí pokusy a vědci na ně zvědavě koukají a zkoumají jejich dosavadní chování.

Dalo by se říci, že jsem jednou z těchto malých myších.

Nežila jsem, jen přežívala, jako kdybych měla pocit, že musím umřít, abych se cítila zase šťastná.

Věřím, ale co vidím? Přijímám, ale co dávám? Kam zmizely všechny city?

Proč ustal všechen ten smích?

Kapitola druhá

Jak jen toužím po dešti, co by ze mě smyl ten pocit. Jediné, co si přeji je znovu snít, znovu začít žít, jako normální člověk. Bez toho pocitu nicoty, se kterým bojuji jak lvice, ale on stále neodchází. Mé srdce, co dříve milovalo je teď zatracené v temnotě. Pro naději bych dala cokoliv..

Jen si říkám, jakmůžeš být tak slepá? Cožpak nevidíš, že hráč ztratil i to, co vlastně neměl?

A tak jak přichází den za dnem, já se stále utápím v tom pocitu bezmoci a nicoty. Nevím, co mám dělat.

Někdo zvoní. Jdu otevřít. Ve dvěřích stojí dva muže zahaleni do tmavých sak a mávají na mě odznakem policie. „Co se stalo? Co jsem udělala?“ ptám se hnedka ze začátku. Z mého pohledu se nedalo nic vyčíst, jako kdybych koukala do prázdna. Pozvali se dovnitř. „Přišli jsme Vám oznámit, že pan Novák je mrtev.“ Právě jsem jim nesla hrnky s čajem, které se roztříštily na zem a já jsem stála s němím vyděšeným pohledem. Zatočila se mi hlava a já spadla k zemi. Probrala jsem se na gauči a nademnou se skláněli ti dva muži od policie. „Jste v pořádku? Je Vám dobře?“ Ani nečekali na odpověď a ihned pokračovali. „Spáchal sebevraždu. Jeho tělo jsme našli na poli za městem. Pravděpodobně se otrávil. Vy jste s ním podle našich informací měla nejlepší vztah a řekl Vám vše. Proč ji spáchal, co ho trápilo?“ „Chodila jsem s ním, ještě před dvěmi týdny. Jenomže potom se semnou rozešel. Nevím proč. Nezvedal mi telefony, nikdo o něm neslyšel. Nechápu to.. Nemohl to udělat. On by tohle nikdy neudělal. Bavily jsme se společně o takovýhle věcech.“ „Bavily jste se o sebevraždě?“ „ Né tak to zas nebylo. Jednou jsme se dívali na nějaký film o tom, jak nějaká holka skočila z mostu. Tomáš mi říkal, že by to nikdy neudělal. Že sebevražda není klíčem k ničemu a že tím akorád raní své bližné. Nikdy by to neudělal. Znám ho, vím to!“ Tímto náš rozhovor skončil. Oni odešli a já jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co mi právě oznámili. Ne! To není možné! Nemůže být mrtev, to ne. To by mi neudělal. Nevěřím tomu.

Na další den jsem byla pozvána na policii. Musela jsem se přesvědčit, zdali je to vážně on. Stále jsem nemohla uvěřit..

Zavedli mě do márnice. Srdce mi bušilo tak rychle. Klepali se mi ruce a zvedal se mi žaludek při pohledu na stoly, kde leží lidé přikrytí bílými plášti a s nohama vykukující ven. Představovala jsem si ty lidi. Bylo to něco strašného. Došli jsme až na konec chodby k jednomu z těchto stolů. Pomalu jsem měla odkrýt bílý plášť. Když jsem tak udělala, bylo to něco hrozného. „NE! NE! Nééé, to není možné, to nesmí být on!!!“ Křičela jsem. Jeden z policistů mě odvedl zpět do vyšetřovací místnosti. Udělal mi silnou kávu a dal mi nějaké prášky na uklidnění.

„Kdo ho našel? Jak dlouho tam byl?“ zeptala jsem se asi po pěti minutách. „Našel ho nějaký běžkař, který se jel projet za městem. Podle pitevní zprávy tam byl asi dva dny.“ „Panebože, to je strašné. Nechápu to, tohle by přeci nikdy neudělal.“

Kapitola třetí

Když jsem byla doma a přemýšlela o tom, co se vlastně v ten den stalo, něco bylo podivné, tak nezvyklé..

Když jsem odkryla ten plášť, pod kterým byl přikryt můj milovaný, něco bylo jinak. Nějak špatně. Ten jeho výraz.. Byl tak vyděšený, takového jsem ho neznala. Když jsem o tom více přemýšlela uvědomila jsem si, že měl na krku nějakou ránu, která mu nejspíše hodně mokvala. Když jsem ho viděla naposledy, neměl ji. Nerozuměla jsem tomu. Co se mu asi mohlo stát? Proč se semnou rozcházel? Proč mi nic neřekl? Takových otázek, co mi najednou proudilo v hlavě. Bylo to, jako kdybych se probudila, ze snu, který jsem žila, do kruté reality. Je to jako v labirintu, kde je noc slepá- uvnitř mé mysli se najednou hemžilo tolik myšlenek. Proč se to muselo stát? Proč se to tolik pokazilo? Sakra!

Jediné, co jsem věděla s naprostou jistotou bylo, že on by sebevraždu nespáchal a také to neudělal. Nevím, proč jsem to věděla s tak naprostou jistotou, ale rozhodla jsem se na to přijít. Už jsem neměla o co přijít, to na čem mi záleželo, mi někdo vzal a já tu zůstala sama.. Sama ve světe plným lží, přetvářek a podrazů..

Jako první věc, co jsem udělala, jsem vzala klíče od jeho bytu, klíče, které jsem mu zapoměla vrátit. Jela jsem autobusem, který stavil těsně před domem. Byl to malý žlutý baráček. Jak jsem se tak na něj dívala, začali se mi zjevovat vzpomínky. Vzpomínala jsem na to, jak jsem u něj byla poprvé.

Přivítal mě s růží v ruce a políbil. Potom mě vzal do náručí a donesl mě až k němu do pokoje. Uvědomila jsem si, že je to už dva roky, co se tohle stalo, ale přeci jen vzpomínky byli tak živé, jako kdyby se to stalo teprve včera.

Pomalu jsem otevírala domovní dveře a vešla dovnitř. Byla jsem vlastně ráda, že bydlel sám. Všude bylo podivné ticho. Pomalu jsem pokračovala chodbou, která vedla až k jeho pokoji. Když jsemm vešla dovnitř, vypadalo to tam, jako kdyby zde řádilo tornádo či jiná přírodní katastrofa i když myslím, že tornádo by bylo pro představu asi nejlepší. Věci z jeho skříně byli vyházené na koberec, to samé věci ze stolu. Matrace od postele byli překlopené. Bylo to, jako kdyby zde něco hledal. Otázkou jen zůstávalo, zdali hledal doopravdy on či ne. Pomalu jsem začala jeho věci rovnat, tak jak patřili. Vlastně ani netuším, proč jsem to dělala, ale v tu chvíli mi to tak přišlo správné, normální. Oblečení jsem srovnala zase zpátky do skříně. Postel jsem také srovnala. Věci, které dřívě patřili na stůl jsem si ovšem důkladně prohlížela. Asi jsem čekala, že tam něco najdu a nebo jen proto, že jsem byla zvědavá. Jako první jsem zvedla čisté papíry, které patřili k tiskárně. Položila jsem je na místo, kam patřili a postupovala dál. Byli zde fotografie. Naše společné fotografie. Zastavila jsem se u nich a začala vzpomínat na ty časy, kdy vše bylo ještě v pořádku. U každé fotografie jsem se zastavila alespoň na pár minut. U poslední fotografie, kterou jsem si prohlížela jsme byli na poli, které leží za městem. Když jsme tam spolu byli, bylo krásné letní počasí. Leželi jsme spolu v trávě. Vím, že jsme se pořád něčemu smáli. Snažili jsme se společně vyfotit, ale jeden druhého jsme neustále rozesmívali. Nakonec se nám fotka ovšem povedla. Moc ráda jsem na to vzpomínala.

Uvědomila jsem si, že mi po tvářích skapávají slzy. Ihned jsem všechny fotografie zvedla a chtěla je dát do šuplíku, kam patřili. Když jsem ovšem šuplík otevřela, našla jsem tam malý deníček, na klíček. Obvykle jsme si do toho deníčku psali různá zamilovaná psaníčka, nebo nějaké vzkazy. Vyndala jsem ho na stůl a místo něho jsem tam položila fotografie. Každý z nás měl klíček. Já ho nosila na krku hnedka vedle zlatého srdíčka, který mi dal. Neváhala jsem a klíček sundala. Když jsem otevřela deníček, začala jsem v něm listovat. Když jsem dolistovala až na konec, všimla jsem si že tam přibyl jeden nový vzkaz.

Moje drahá,

doufám, že si tohle ještě někdy přečteš. Nechtěl jsem ti ublížit, ale věř mi, že to co jsem udělal, bylo pro Tebe to nejlepší, co jsem udělat mohl. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Nikdy!

Asi se sama sebe ptáš, proč jsem to jen udělal. Odpověď je zcela jednoduchá. Chtěl jsem tě ochránit.

Bylo zřejmé, že sis všimla, že se v poslední době chovám nějak podivně. Ano je to tak. Nejspíše sis myslela, že je to tím, že mi umřel bratranec, se kterým jsem si byl tolik blízký. Bylo to s tím spojeno, ano to je pravda, ale ne tak, jak by sis myslela.

Den předtím mi volal a chtěl mi něco důležitého říct, jenomže já jsem ho odbyl s tím, že nemohu a že se den na to spolu sejdem v místní kavárně. Místo toho ten den umřel. Tvrdilo se, že spáchal sebevraždu, ale já jsem ho znal natolik, že jsem věděl, že by to neudělal a že za tím stojí něco jiného. Věděl jsem, že v poslední době musí čelit několika lidem. Nevěděl jsem o jaké lidi jde, ale když sem se to dozvěděl, začal jsem se bát. Nejspíše zjistili, že o nich vím a to bylo důvodem našeho rozchodu.

Odpusť mi to prosím.

Poslední tanec, první náš polibek, tvůj dotek, moje blaho..

Proč krása vždy přichází s temnými myšlenkami?

Kapitola čtvrtá

Mé ruce se třásli a bušení mého srdce se natolik stupňovalo, že kdyby mi v tutu chvíli někdo chtěl změřit tep, tak by neslyšel normální bušení srdce, ale něco jako koncert bubnů. Cítila jsem bolest, strach ale i něco jako pocit radosti. Radosti z toho, že vím, proč se tak stalo. Tento pocit však netrval dlouho.

Rozhodla jsem se, že najdu ty lidi a zjistím, co jsou zač! Na nic jsem nečekala a dala se do toho. Jako první jsem se rozhodla douklidit jeho pokoj. Nebyli tam jiné důležité věci, buďto je ti lidé vzali a nebo tam žádné nebyly. Zbytek byly jen samé formuláře a pár katalogů.

Nejdříve jsem se musela podívat na místo, kde zemřel- místo, kde ho našla policie.

Šla jsem po poli až na to místo.Když jsem tam došla viděla jsem jen zválený sníh a pár stop od běžkařů. Když jsem se ovšem rozhlídla více, viděla jsem také stopy od bot. Těch stop tam bylo víc. Počítám s tím, že pařily asi třem lidem. Klekla jsem si na zem a rukou přejížděla po zváleném sněhu, kde nejspíše ležel. Srdce, jako kdyby se vě mě zastavovalo. Nakonec jsem se zvedla a šla jsem zkoumat stopy, patřící těm lidem. Dovedli mě až na lesní stezku, kde zmizely. Uvědomila jsem si, že nejspíše jeli autem na tohle místo. Pozorně jsem zkoumala každý kousek sněhu a zmrzlé půdy. Když jsem se podívala, našla jsem zde klíč. Nevím od čeho to byl klíč, ale rozhodně nepatřil Tomovi. Patřil některým z těch mužů?

Pozorně jsem si prohlížela ten klíč. Byli na něm vyryté nějaké iniciály. B&M. Šla jsem domu a začala hledat na internetu. Nikde jsem nemohla nic najít. Zkusila jsem tedy místní mapy. A opravdu, mapa se zmiňovala o jednom podniku B&M. Podnik sídlil až na konci města. Ihned jsem tam jela.

Když jsem byla před budovou pozorně jsem si ji prohlížela. Byla starší a nápis B&M jako by spadával z fasády. Dveře byli poničené, nejspíše se na nich podepsala léta, za doby, co zde budova sídlí. Pomalu jsem otevřela ty dveře. Hrozně zaskřípali. Byla tam tmavá chodba, která vedla někam na dvůr. V chodbě byli jedny dveře. Byli pootevřené. Vedle dvěří byli schody. Kam teď? „Haló, je tu někdo?“ Odpovědí mi bylo ticho a zaskřípání dveří v chodbičce, které bylo následkem větru co sem připlouval ze dvora. Uvědomila jsem si, že tady se cesta hrdinů a zbabělců rozděluje. Vydala jsem se po schodech s nadějí, že zde něco najdu. Když jsem došla na konec schodů, byla zde další chodba. Tahle chodba se ovšem lišila od těch částí, které jsem doposud viděla v tomto domě. Vypadala, že je udržovaná. Byla vymalovaná na příjemnou meruňkovou barvu a atmosféra v ní byla příjemná a nijak depresivní, jako ta spodní část. Bylo zde dokonce i několik obrazů a uprostřed chodby byl postaven stůl. Šla jsem k tomu stolu. Když jsem procházela kolem prvních dveří všimla jsem si, že je na nich nalepen modrý papírek. Co to ovšem znamenalo jsem zjistila až když jsem došla ke stolu. Byli tam z každé strany papírky. Jeden modrý, druhý bílí a třetí zlatý. Na nich byli nalepené klíče s iniciály B&M. Aha, tak takhle to tedy je. Šla jsem dál chodbou, až jsem našla dveře na kterých byl nalepen bílý papír. Vešla jsem dovnitř. Celý pokoj tvořily jen skříňky. Každá z nich na sobě měla nějaký ornament. Začala jsem hledat podle klíče. Tady, našla jsem ji. Dala jsem klíč do zámku a čekala jsem, co se bude dít. Pasoval tam a já otočila klíčem. Skříňka povolila a nabídla mi svůj obsah. Byli v ní nějaké látky ovázené provázkem. Když jsem jednu nich vzala zjistila jsem, že v ní je něco schovaného. Odhrnula jsem tedy provázek a látku pomalu rozbalila. Vevnitř byl schován nůž. Pokačovala jsem dál v rozbalování. Našla jsem zde průkaz nějaké muže. Když jsem rozbalovala třetí látku, byla zde nějaká krabička. Když jsem ji otevřela jejím obsahem byli nějaké pilulky. Těžko říct, co to bylo. Ale musela jsem se neustále dívat na ten průkaz. Toho muže z fotografie jsem odněkud znala. Byl mi tolik povědomí. Lekla jsem se.. Zase to skřípání dveří. Rychle jsem věci, do té skříně dala, až na ten průkaz a vzala jsem ještě jednu z těch pilulek, co tam leželi.

Jsem tu jako lilie mezi trním.. Tohle je jako nekonečná noční můra. Ti vyjímeční jsou již mrtví. Mrtví, tichý, neměnný, ale přesto stále se měnící můj pohled na svět...

Jaký má tedy život smysl?

Kapitola pátá

Když jsem přišla domu věci, které jsem přinesla s sebou jsem si postavila na stůl. Koukala jsem na ten průkaz.. Kdo je ten chlap? Proč je mi tolik povědomí? Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho jen viděla. Mezitím jsem do ruky vzala telefon a volala kamarádovi, co pracoval jako laborant. „Prosím“ „Ahoj, tady je Jana, nevím jestli si na mě ještě pamatuješ..“ Přerušil mě „Jistě že si na tebe pamatuji, na tebe se jen tak zapomenout nedá. Co potřebuješ?“ „Děláš ještě v laboratoři?“ „Ale zajisté.“ „Potřebovala bych od tebe zjistit složení něčeho. Je to pro mě hodně důležité. Mohl by si to pro mě prosím udělat?“ „Ale to víš,že mohl. Kde se sejdem?“

Na další den jsme si domluvili schůzku v kavárně. Přišel poměrně brzy, než sme si domluvili. Ale tím lépe, je vidět, že je dochvilný. To se bude hodit, pomyslela jsem si. Dala jsem mu jednu z těch pilulek, které jsem vzala ve skříňce. „Jak dlouho to bude trvat?“ „No zítra to tu můžeš mít.“ „Dobře, děkuji.“

Když jsem přišla domu, ihned jsem usnula. Ten den byl docela vyčerpávající. Ani jsem nevěděla, kdy jsem naposledy vlastně usnula.

Té noci se mi zdál sen. Zdálo se mi, že u mě doma spí Tomáš. Přivstala jsem si, abych mu udělala četstvou snídani. Neměla jsem žádné pečivo a tak jsem pro něj šla do nedaleké pekárny. Hnedka ve dveřích jsem poznala toho muže. Muže z toho průkazu. Usmíval se na mě, znal mé jméno a věděl, co mám ráda k snídani. V té chvíli se mi všechno ujasnilo, vím odkud ho znám. Tímto můj sen skončil a já se probudila.

Hnedka ráno jsem se oblékla a běžela do pekárny. Byla jsem tam ještě dřív, než se tam otevírá. Když padla sedmá hodina, pekárna se konečně otevřela. Vevnitř bylo krásné teplo a všechno tam tak vonělo. Tomu čerstvému pečivo se vážně odolat nedalo. Když jsem došla až k pultu stál tam ale jiný pekař, než ten, který tam stával obvykle.. Nedalo mi to a tak jsem se zeptala, kde je a jestli tu ještě dnes bude. Odpověď bohužel byla jiná, než jsem čekala. „Nedávno dal výpověď a už zde nepracuje.“ „Nevíte, kde bych ho mohla najít?“ „Myslím, že možná v pekárně na druhém konci města, ale jak se to tam jmenuje, to opravdu nevím.“ „Mockrát Vám děkuji.“ Vzala jsem si ranní pečivo a vracela se domu.

Musím toho muže najít. Musím zjistit, co je zač a co s tím má společného.

Odpoledne jsem šla do té samé kavárny, co včera. Již od dvěří jsem viděla svého kamaráda. Když jsem si k němu přisedla, jeho tvář byla plá nedočkavosti. „Tady. To je zpráva, ve které se píše o těch pilulkách. Ani nevím, kde si k ní mohla přijít. Je jich jen pár ve státě a navíc pilulky jsou pod dorozem. Obsahují látky, které zapříčiní chvilkovou smrt. Funguje to vlastně jednoduše. Pilulku můžeš někomu podstrčit do jídla, pití či samotnou ji můžeš pozřít, pilulka vykoná svůj účel v těle a do deseti minut je člověk mrtev. To by nebylo možná nic neobvyklého, ale tato pilulka se hnedka potom rozpustí a kdyby se náhodou tělo pitvalo po pilulce, jako kdyby se slehla zem, nikde nebude.“ „To zní docela neuvěřitelně.“ „Jo taky to neuvěřitelné je. Tento muž, co pilulku vymyslel musel zemřít proto aby ochránil tajemství. Nevím, kde si k ní přišla, ale měla by sis dávat pořádně velký pozor, protože co se týče lidí, co pilulky chtějí je jich mnoho a jsou nebezpeční. Nebojí se zabíjet.“

Tímto náš rozhovor skončil, vzala jsem si od něj papíry, které mi opatřil a vydala jsem se domu.

Jako kdybych žila v životě plným podivných věcí. Jako kdyby někdo chtěl člověku, jež je slepý pásku na oči dát.. Žiju, ale dýchám dopravdy? Srdce mé buší, ale je slyšet ven? „Zruš to! A vrať mě do života.. do toho, jak jsem vždy žila, nechci zažívat tenhle podvrh opravdového života..“

Kapitola šestá

Na další den jsem se vypravila hledat pekárnu na druhém konci města.

Nebylo těžké ji najít. Byla to celkem velká pekárna a také se velmi angažovala do různých akcí.

Když jsem vešla do pekárny, bylo tam spusta stolů, které byli spíše obsazené, nežli prázdné. Také tam byl jeden velký pult, za kterým byli dva pekaři. Ihned jsem poznala toho muže, kterého jsem hledala. Muže z průkazu. Přistoupila jsem tedy až k pultu. „Co si budete přát?“ zeptal se aniž by se na mě podíval. „To co obvykle.“ prohodila jsem ledabile. Podíval se na mne a jeho pohled byl více, jak překvapivý..“A potom bych tu měla jednu neobvyklou objednávku.“ Nejspíše chtěl něco říci, ale nedala jsem mu možnost. „Musím s Vámi mluvit a myslím, že tu pro Vás něco mám.“

„Nemám s Vámi o čem mluvit a stejně nemám čas, mám tu práci.“ Byl Jeho tón hlasu se změnil z příjemného a ochotného na hrubý a agresivní. To se mi nelíbilo.Vzala jsem si snídani a zatím jela domu. Tam jsem přemýšela o tom muži. Dokázal by zabít?

Den jsem ztrávila tím, že jsem si četla časopisy, přemýšlela o dnešním dnu a o těch dnech, co se stalo v poslední době. Nejvíc jsem však své myšlenky zaměřila na Toma, na naše společné zážitky, na to jak se choval v poslední době, co jsme spolu mluvili. Když jsem o tom přemýšlela uvědomila jsem si, jak vlastně za tu dobu, pohubl a i jeho tváš změnila barvu. Vždy byla růžová, plná barev, ale v poslední době jen bílá. Potom jsem ho už neviděla, ale myslím, že se to příliš od té chvíle nezměnilo. Otřásla jsem se. Vzpoměla jsem si na tu návštěvu policejní stanice. Ty nohy, ten smrad, mrtvoly, jeho mrtvola.. Vše jsem to měla před očima. Ten jeho vyděšený pohled. Jako kdyby si právě v tu chvíli uvědomil, že ho otrávili. Jako kdyby mu to právě došlo. Chtěla bych vědět, jestli cítil bolest. Snad ne. Doufám, že ne. Bál se bolesti, bál se krve, bál se smrti. Nemohla jsem uvěřit tomu, do jakého boje se to dal. Obdivuji ho za to, uvědomila jsem si.

Schylovalo se k večeru a já jsem se pomalu oblékala. Chystala jsem se znova za tím mužem v pekárně. Pekárna zavírala v sedm hodin a já jsem byla rozhodnuta s ním promluvit. Vzala jsem věci do tašky a vyšla na ulici. Všimla jsem si, že začíná být jaro a dokonce se stmívá později. Je to už dlouho, co jsem přemýšlela nad počasím. Vlastně to bylo naposledy, co jsem byla s Tomášem. Jak jen ten čas letí, jak jen se lidé mění.

Za pět minut sedm hodin a já stála před pekárnou. Odhodlala jsem se a vešla dovnitř. Bylo tam docela ticho a u pultu stál už jen jeden muž. Zvedl oči a ihned poznal kdo jsem. „Řekl jsem Vám, že nemám o čem mluvit.“ „Já jsem jiného názoru a myslím, že bychom si měli promluvit.“ „Nechci s Vámi o ničem mluvit.“ „Stačí jen, když mi něco vysvětlíte.“ Viděla jsem, že mi chce něco říci, ale nenechala jsem ho domluvit. Vyndala jsem z tašky jeho průkaz. „Myslím, že tohle Vám patří. A myslím, že i toto.“ Vyndala jsem dále klíč s iniciály B&M. „Chcete mě vydírat?“ „Ne to ne. Jen chci vědět, proč ten klíč byl položen u mrtvoly Tomáše Nováka.“ „A ven! Nevím o čem to mluvíte! Odejděte!“

Vyšla jsem s pekárny. Mé pocity byli smíšené. Byla jsem naštvaná, zklamaná, ale především jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Celou noc jsem měla zlé sny, nemohla jsem spát. Budila jsem se s pocity úzkosti. Uvědomila jsem si, že se začínám bát v domě, ve kterém jsem byla samotná.

Snažila jsem se hledat dál asi další dva měsíce, ovšem nic se mi nedařilo. Nemohla jsem na nic přijít, jediným klíčem byl pekař, jenomže ten semnou nechce mluvit, i přesto, že jsem to zkoušela už několikrát. Měla jsem z toho divný pocit. Měla jsem noční můry, budila jsem se propocená s pocitem, že mě někdo pronásleduje. Ale jak jsem zanedlouho zjistila mé pocity nebyly až tak nesmyslné. Bylo v nich ukryto více, než jsem si myslela.

Kapitola sedmá

Jednoho dne jsem se vzbudila, byl to jeden z prvních březnových dnů. Svítilo slunce a po sněhu skoro ani památky.Vyběhla jsem ven, smála se, běhala.. Nevím, co se stalo, jako kdyby mi to počasí dalo nějakou zvláštní schopnost se znovu postavit věcem, o kterých jsem si myslela, že jsou nemožné. Byla jsem rozhodnuta zjistit, o co se tu jedná. Když mi začínala být zima, zašla jsem dovnitř,avšak ne nadlouho. Oblékla jsem se a šla se projít. Chodila jsem lesem a už ani netuším, jak dlouho. Přemýšlela jsem o tom celém. Muselo být přeci něco, co mi uniklo. Když bylo něco kolem večera, rozhodla jsem se to vzít k městu zpátky přes pole, přes to pole, kde našli jeho tělo.. Blížila jsem se pomalu k místu, kde jsem předtím našla klíček s iniciály B&M. Když v tom jsem uslyšela za sebou kroky. Lekla jsem se a zprudka se otočila. Viděla jsem, jak za mnou kráčí, ten muž, jehož jsem viděla v pekárně. Nebyl to ovšem ten muž, se kterým jsem mluvila. Byl to druhý muž, co tam stál. Přišel blíž ke mně. Jeho obličej byl docela blízko tomu mému. „Rozhodla jste se přijít vyvolávat duchy?“ řekl a v jeho obličeji se objevil úšklebek, pohrdání a něco, jako kdyby se bavil tím, co říká a vidí mou reakci. Chtěla jsem poodstoupit o kus dál od něj, ale nepovedlo se mi to. Chytl mě za paže a držel mě tak pevně, že jsem se nemohla vysmeknout z jeho stisku. Bolelo to. „Au, pusťte mne! Co ode mne chcete?“ křičela jsem. „Pobavit se chci, nic víc. Pobavit se stejně jako s tím tvým mrtvým chlapcem.“ „Cože?“ Nechápala jsem. „Nedělej, že o ničem nevíš, ten trouba, se kterým si mluvila v pekárně ti to musel jistě říct! Tak se nesnaž o něco, protože vím moc dobře, jak to celé je!“ „Ale já opravdu nevím o tom, co se tady děje.“ „Lžeš! Víš, že jsem ti ho zabil. Stejně jako to mám v plánu s tebou.“ V té chvíli mě pustil jednu ruku, jenomže já jsem byla tím, co mi řekl, tolik překvapená, v šoku a navíc tolik vyděšená, že jsem se nedokázala vytrhnout z jeho sevření mé pravé ruky. Jako kdyby mi mozek vůbec nefungoval. Jako kdybych nevěděla, co se tady děje. Mezitím, co jsem přemýšlela o jeho slovech on něco vytáhl. Kdybych jen věděla, co to bylo. Konečně, pustil mou ruku a já se mohla opět hýbat. Ovšem jen na krátkou dobu. Chtěla jsem utéct, ale chytl mě a shodil k zemi. Začal mě tahat za vlasy a hlasitě se smát. Hodně to bolelo a pomalu mi začali téct slzy. „Tak se mi to líbí, jen trp!“ Nechápala jsem. Sehnul se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Teď to bude trochu bolet, doufám, že nebudeš moc křičet.“ V tu chvíli jsem ucítila bolest na mé tváři. Potom jsem spatřila krev, jenž spadla na zem. Podívala jsem se na něj a vypadal jako kdyby se tím bavil. V ruce měl nůž- tentýž nůž, co ležel ve skříňce. „Pomoc, Pomoc! Pomozte mi někdo!“ začala jsem křičet. Muž se začal ještě víc smát a mě připadal jako blázen. Přišla další bolestivá rána nožem, ovšem tentokrát do břicha. Bolelo to a já se schoulila do klubíčka. Slyšela jsem výkřik, jako kdyby právě vyhrál sportku. Na rukou se mi čím dál více objevovala krev a já pomalu ztrácela vědomí a po další ráně, která padla jsem ho nakonec ztratila úplně.

V snech ke mně přišel. Ten hlas říká mé jméno..  Blouzním? Nebo tohle je opravdu konec všeho dění a já opravdu končím? Poznám ještě někdy chuť svobody?

Kapitola osmá

Probudila jsem se v čistém bílem pokoji. Nevěděla jsem, kde to jsem a nebyl čas o tom přemýšlet, jelikož ke mně po chvíli někdo přistoupil. Pekař. Ne ten, co semnou byl na tom poli, ale ten, se kterým jsem předtím mluvila. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se ho. „V nemocnici. Spala jste 18 hodin, Šípková Růženko. Mimochodem jmenuji se Honza.“ „Jana, těší mě. Jak jsem se sem dostala?“

Řekl mi vše, co se stalo. „Začalo to vlastně bratrancem Tomáše. Půjčil si peníze od pekaře (Z toho pole) a nevrátil je v termínu, kdy měl. Když je chtěl vrátit, byl zabit. Docela smutné, jací lidé jsou a jak dokážou vraždit jen pro hloupé peníze! Poté nastoupil na řadu Tomáš. Zjistil, jak to bylo s jeho bratrancem. A tak také přišel o život. A nakonec jste tu byla Vy. Začala jste pátrat po tom, jak to bylo, ovšem byla jste na špatné stopě. Šla jste po mě, protože jste našla ten klíč s iniciály B&M. Ten klíč jsem jednou půjčil tomu mému kolegovi, že by si do něj rád dal nějaké věci. Klíč mi vrátil a poté si ho ještě několikrát půjčil. Byl jsem zvědavý, co tam mohl ukrývat. Když jsem otevřel skříňku a našel tam věci, jaké tam leželi, nemohl jsem tomu uvěřit. Začal jsem pátrat, co dělá ve volném čase a ještě mnohem více, co dělá s těmi věcmi ve volném čase. Podařilo se mi to odhalit. Bylo to akorád, když byl s Tomášem. Skrýval jsem se za křovím a nemohl jsem mu pomoci, bál jsem se a krčil se tam jako přikovaný. Když potom skončil, odcházel, jako kdyby se nic nestalo. Neviděl mě, ale viděl mé auto, které jsem měl postavené nedaleko. Další den v práci mi řekl, jak to celé bylo a začínal mě vydírat s tím, jestli někomu něco řeknu. Věřte mi, chtěl jsem to někomu říci, ale měl jsem z toho strach. Poté jste se objevila Vy a dokonce v pekárně. Myslel si, že jsem Vám to řekl, ale mýlil se. Sledoval Vás a já sledoval jeho. Nedávala jste mu příležitostí, aby se s Vámi někde setkal, ovšem včera tomu tak nebylo. Když jsem viděl, co Vám udělal nemohl jsem to nechat jen tak. Když do Vás zapíchl ten nůž a viděl jsem, že jste ztratila vědomí, už jsem to nemohl vydržet. Vyběhl jsem na něj a popral se s ním. Zavolal jsem Vám sanitku a řekl vše, jak to bylo na policii.“

Když jsem se vzbudila a vyhlédla z okna, pršelo. Takový obvyklý jarní den. Když jsem otevřela okno, do pokoje vniknul chladný vánek. Cítila jsem, že díky tomu jsem šťastná. Ten chladný vánek do mě vmísil tolik energie, kterou jsem tak dlouho postrádala. Najednou ten pocit bezmoci vymizel a já byla konečně šťastná a tolik plná síly.Pochopila jsem pravý smysl života. Konečně, řekla jsem si..

Potkala jsem svého anděla. .

THE END