Obleva

Někdy bych potřebovala mít srdce z ledu.. Abych necítila tu hroznou bolest, jež je mi způsobována.Je to něco jako malé jehličky napuštěné po okraj jedem, jež někdo vytvořil za účelem mě zničit. Je to jako kapka po kapce, co pomalu stéká z listu a přitom cítí každičkou moji bolest. Je možnost, že se ještě někdy budu smát? Mám ještě šanci být šťastná? Chci se vznášet v oblacích..Chci milovat a milována býti..Chci opět cítit, že mě někdo má rád... Přitom každá kapka tohoto jedu mě čím dál více ubíjí, zraňuje a ničí.. Proč? Proč to tak musí být?

Na co jsou slova, když dokáží jen lhát? Na co jsou slova, když zbyde jen pláč? K čemu jsou lži, když neslouží dobru? K čemu je láska, když končí zlomením srdce? Jo, možná je krásná, ale jistě také křehká a nevyspitatelná.. A já jsem jako bezmocný člověk v boji proti ní. A pak, že člověk je pán tvorstva. Jaký to nesmysl.

Kapitola první

Sedím ve vlaku, který mě veze daleko od veškerých známých věcí, lidí a především vzpomínek.. Říkají mi, že bych měla zapomenout, ale cožpak jde zapomenout, když mé srdce nemůže – nechce? Nelze přeci zapomenout na člověka, jenž vstoupil do mého života a pobýval v něm tak dlouho. Mé srdce tehdy bylo plné lásky. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně to nebylo tehdy, ale docela nedávno, co se mi tohle stalo. Teď, jako kdyby mé srdce bylo prázdné, jako kdybych necítila, nevnímala, co se kolem mě děje, jen tu bolest.. Měla bych zapomenout, mají pravdu, ale vzpomínky mě neustále provázejí a já nevím, jak se s tím vyrovnat. Proto odjíždím. Snažím se zapomenout a vyrovnat se s problémy tím, že uteču. Není to správné, to sama vím, ale co jiného mi zbývá? Neumím házet věci za hlavu a neumím chodit přes mrtvoly.. Proč se jen tohle muselo stát?

Pomalu pozoruju, jak krajina, kterou vlak projíždí ubíhá a já se pomalu dostávám k místu na které mám namířeno. Vypadá to, že budu vystupovat a tak se pomalu zvedám a jdu ke dveřím.. Připadám si, jako bez duše. Pomalu jsem vystoupila a vydala se na cestu. Byla jsem v malé vesničce, která byla obklopena lesem a loukami a široko daleko nebylo velkých měst. V ruce jsem nesla tašku a na zádech malý batoh ve kterém bylo jídlo určeno na cestu, jenomže hlad jsem neměla.. Vlastně v poslední době jsem hlad neměla vůbec. Šla jsem po poli až jsem se dostala k nějakému jezeru a došlo mi, že jsem u cíle, to je to místo, kam jsem měla namířeno.

Po chvíli, co jsem zde všechno obešla,jsem pochopila – jsem tu sama. Ostatní ještě nepřijeli. Měla jsem tady být tři týdny. Tři týdny, které jsem shledávala za velmi nudné a příliš otravné. Ale někteří lidé v mém okolí na tohle nejspíš něměli takový názor a tak jsem tady. Z dálky slyším hlasy. Vidím dva muže a jednu ženu jak se pomalu přibližují k tomuto místu obklopeni zavazadly.

Jenomže já jsem nechtěla žádné lidi kolem sebe. A tím pádem sem na ně byla ze začátku naštvaná, vždyť také, co sem jenom lezou?

Já chci být sama. Bez lidí. Jen sama a se svými vzpomínkami. Neměla jsem náladu se bavit a jak už jsem z dálky poznala, bavili se nejspíš velmi dobře. Jejich smích ke mně doléhal a mě se chtělo brečet. Chtěla jsem se tak moc bavit. To já se měla smát..

Kapitola druhá

„ Ahoj, já jsem Tomáš, tohle je Barbora- moje přítelkyně a tohle je můj bratr Erik.“ „Jo, ahoj, já jsem Klára.“ řekla jsem, ačkoliv ne moc nadšeně. Myslela jsem, že to je hnedka odradí, ale bohužel moje předpoklady byly chybné. „A jak se těšíš na třítýdenní pobyt tady v přírodě?“ „No..Hm.. Ale ano docela se těším.“ „Vypadá to, že se z města, takže asi nejsi moc zvyklá na přírodu?“ „ Kromě pár kytek u mě doma ne.“ „Já už se tak těším, jak si to tu užijeme.“ pronesl náhle Erik a tak svému bratrovi znemožnil se mě na něco dalšího ptát, za to jsem mu byla docela vděčná. Vypadalo to, jako kdyby to udělal schválně, ale to se mi asi jen zdálo. Mezitím se sem dostavilo pár dalších lidí. Mezitím sme si postavili stany. Když jsem postavila ten svůj, chtěla jsem se na chvilku někam vytratit a tak jsem nepozorovaně zamířila k jezeru. Jezeo bylo krásné. Bylo obklopováno skalami, které tomuto místu dávali ještě více půvabu. Pomalu jsem začala přemýšlet o tomto místě, když v tom mě z mých myšlenek někdo vytrhl. „Právě jsem přemýšlel jak krásné je toto místo a ještě víc jsem přemýšlel nad tím, jak jen je možné, že jsem si toho nevšiml hnedka, ale až když jsem tě uviděl u něj.“ Lekla jsem se a prudce jsem se otočila. Jenommže, jak jsem se otáčela málem jsem upadla to jezera. Stála jsem na jeho kraji, takže jsem k tomu, abych do něj spadla neměla daleko. Jenomže než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem v náruči nějakého muže. Uvědomila jsem si, že je to Erik. „ Pusť mne!“ „Vždyť já už tě dávno nedržím, to držíš ty mě.“ Ach, jak moc mě dráždil jeho úšklebek a arogantní tón, jakým to říkal. „Ne to tedy mě držíš!“ „ No to je asi tím, princezno, že jste mi ještě nepoděkovala za vaši záchranu.“ „Jakou záchranu? Tohle je přehnané sebevědomí.“ Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale nedařilo se mi to. „Ale ne tak to není, chytil sem tě, jinak by si spadla do jezera. Neříkám, bylo by to docela vtipné, ale jistě bych potom nevypadal jako džentleman a nic za to nedostal.“ „ Co je to za drzost? Ty po mě snad něco chceš?“ „ Ano. Princezny by se měli naučit děkovat.“ „ Tak to máš asi smůlu, princezna nejsem a tím pádem ti ani děkovat nebudu. Není za co.“ „A to by si raději spadla do jezera?“ „Kdo řekl, že jsem se nechtěla jít koupat? A od kdy si tykáme?“ „Přijde mi neosobní netykat si, když tě držím v náruči.“ odpověděl drze. „ Pusť mne!“ „Až poděkuješ.“ Takhle jsme se ještě nějakou chvíli hádali až nakonec jsem mu poděkovala. Bylo mi trapně, že jsem prohrála svůj boj, ale o to víc, jsem měla chuť se mu mstít a tak jsem nakonec sama sobě slíbila, že za ty tři týdny zde zažije peklo. A tak jsem se pustila do toho pustila. Vymýšlela jsem různé plány a nástrahy, ale bohužel nic se mi nedařilo. Pátý den mého snažení byl docela katastrofální.

Toto místo bylo hodně zvláštní. Byla jsme sem donucena jet, protože se tady scházeli lidi, kteří měly nějaký problém a také proto, aby zde možná potkali i někoho, komu tento problém budou moci svěřit. Já měla odpor vůči mužům. Člověk, který mi ublížil mě podvedl a to s mou mámou. Tohle jsem tu nikomu nechtěla říct.. Ale taky kdo by tohle chtěl někomu říct. Musela bych mít k někomu maximální důvěru a tu jsem k nikomu tady necítila. Možná chvíli a to k Erikovi, když mě držel v náruči. Ale je to muž. A mužovi se nikdy nesvěřím!

Kapitola třetí

Stál na kraji skály, jako já předtím. Byla jsem rozhodnuta, že tohle bude ideální pomsta. Pomstít se na stejném místě, kde to začalo. Potichu jsem se k němu připlížila. „Proč mi jen to jezero přijde tak bez kousky citu, když před ním stojíš?“ Povedlo se. Lekl se a já neváhala a ještě jsem mu pomohla do té vody spadnout. Vypadalo to, že je ze mě hodně překvapený a tak mi došlo, že účel jsem splnila. Když jsem se otáčela a chtěla se vrátit zpátky ke stanům, tak mě ale ze zadu chytil a strhl do jezera k němu. Tohle jsem tedy nečekala. „Princezno, nejspíš sme si to neujasnili. Semnou nikdy nebudeš mít šanci zvítězit. Akorád se mi budeš muset znova omluvit, za moje zmáchané věci i to, že si drzá.“ „ Tak to si uhodl. Omlouvat se ti nebudu. Ani náhodou.“ „Ne?“ „Ne.“ Když jsem tohle řekla ani chvilku nečekal a začal mě topit. Po chvilce ale přestal a zeptal se: „Stále sis to nerozmyslela?“ „Stojím si za svým!“ „Tak to až se mi budeš omlouvat mi budeš muset dát pusu.“ „Pche. Tobě? Nikdy.“ „Než se naděješ tak ji stejně dostanu a ani nebudeš vědět, jak se to stalo.“ "Už jsem ti jednou říkala, že tohle je přehnané sebevědomí!" "Ale ne není, tohle je realita." A než jsem se nadála jeho rty se dotkly těch mích. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale nechtěla jsem, aby na mě bylo vidět, že jsem překvapená z toho co se stalo. Ale potom se stalo něco zhola neobvyklého. Měla jsem chuť mu to oplatit. Ale proč? Vždyť já muže nenávidím!! Ale co, že tak najednou? Jako kdyby ta zášť, jež byla ve mě se rozpustila a já měla znovu chuť si jen užívat! Nemyslet na to, co se stalo dříve. Byla jsem zabraná na tolik do svých myšlenek, že jsem se jimi nakonec nechala ovládnout a udělala jsem to, po čem jsem nejvíce toužila. Políbila jsem ho a on mi to oplácel. Bylo to něco krásného po takové době. Líbal přímo úžasně a já mě se podlamovali kolena. Zapoměla jsem na svoji nenávist vůči němu. Dokonce jsem si začala uvědomovat, že není tak špatný, jak jsem si o něm zprva myslela. Přestali jsme. Ten krásný polibek skončil a já jsem si opět začala uvědomovat realitu. "Promiň, tohle se nemělo stát." řekla jsem mu. Myslím, že z toho byl stejně vyvedený z míry jako já. "Ne to je v pořádku, já chtěl." Nevěděla jsem, co z těchto slov usoudit a tak jsem na něj pohlédla nechápavým pohledem. A on pomalu pokračoval.. 

Kapitola čtvrtá

"Víš jde o to, že jsem se do tebe nejspíš zamiloval. Od prvního pohledu, co jsem tě viděl ses mi líbila. Ale nechápal jsem, proč tolik zášti si ke mě chovala už jen od prvního okamžiku. Chtěl bych být s tebou. A nechci znovu ten boj. Prosím, už ne. Ničí mě to." "Tohle ale nechápu. Celou tuhle situaci. Nezlob se." Náhle jsem obrátila, protože mi došlo, že Erik je moc hodnej kluk a nezaslouží si tohle. Ale, to co řekl, jsem nečekala. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat. Dále mě prosil, ať to s ním zkusím.. Nakonec jsem se nechala přesvědčit nějakémi nejspíš neviditelnými silami a souhlasila jsem. Seděli jsme u jezera a povídali si o všem možném. Tohle jsem nečekala. Kluk, se kterým si budu moci povídat o všem.. Myslela jsem, že je to jen bláhový sen všech dívek, ale jak jsem se přesvědčila, u mě to byla realita. A ta realita byla tak krásná. 

"Proč si mě vlastně nenáviděla?" To byla ta otázka, které jsem se nejvíce obávala. Ale bohužel, byla položena a nebylo cesty ven.A tak jsem začala povídat.. "Přijela jsem sem, abych zapoměla na můj předešlý vztah. Měla jsem se tady vzpamatovat z věcí, které se stali. Začala jsem po tom nenávidět všechny muže a bála jsem se, že všichni jsou stejní, jako byl on." "Proč byl tak hrozný, že tě to dovedlo až k nenávisti?" " Povím ti tedy, jak to bylo.." A tak jsem začala vyprávět od samého začátku našeho vztahu. "Myslím, že všechno to začalo větou "Mami, tak tohle je můj přítel David." Když jsem s ním byla půl roku rozhodla jsem se ho mámě představit. Asi po roce jsem se k němu nastěhovala. Říká se, že člověka nejlépe poznáš, když s ním sdílíš jeden prostor. A tak jsem také poznala, jaký je. Moc jsem ho milovala a věřila jsem mu naprosto všechno. Uklízela jsem mu, prala, vařila a on chodil jenom pozdě z práce domu a o nic se nemusel starat. Jenomže jak to trvalo delší dobu, přestali sme spolu skoro mluvit a o tom, že by mezi námi bylo něco víc než-li jen pusa se nedalo ani mluvit. Asi po roce společného bydlení a snášení této atmosféry, kdy jsem jen marně doufala, že se to zlepčí, se nic nezměnilo. Jednoho zamračeného dne mi nějak z rána přišla smska od Davida, kde mě prosil, abych přišla k nábřeží- na místo, kdy jsme se seznámili. Byla jsem nadšená z toho. Myslela jsem si, že to všechno bude zase v pořádku a vše se zpraví. Ale jak moc jsem byla naivní jsem se teprve přesvědčila. Když jsem dorazila na nábřeží už tam čekal. Vypadal, že je značně nervózní, zatímco já jsem byla plná očekávání. Ale dostalo se mi od něj jediné věty na to, aby se vše stačilo zhroutit. " Promiň, ale mezi námi je konec. Našel jsem si jinou." Stála jsem tam jako přimražená a on odcházel. Sledovala jsem ho a doufala jsem, že to byl jen blbí žert. Ale nebyl. Začalo pršet, ale mě to bylo jedno. Byla jsem promočená na kost, ale stále jsem nebyla schopna toho, abych někam šla. Po tvářích mi stékali slzy. Kam teď vlastně půjdu? Nemám nic na sebe ani kde být. Nakonec jsem zamířila k mojí mámě. Když mi otevřela stačil jediný můj pohled, který značil, co se stalo. Padla jsem ji do náruče a brečela jsem. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála a ani nevím, jak jsem se nakonec dostala dovnitř ani kdy jsem usnula. Ráno jsem se probudila a první, co jsem udělala bylo, že jsem šla do sprchy. Máma nejspíš ještě spala. Moje nálada byla na bodu mrazu. Když jsem se podívala do zrcadla viděla jsem, jak mám opuchlé oči od pláče. Vysprchovala jsem se a když jsem vycházela z koupelny mamka už byla vzhůru. "Mohu si půjčit nějaké oblečení?" zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že tady žádné nemám. Zatímco jsem zamířila k ní do skříně připravovala snídani. Hledala jsem ve skříni oblečení, které by mi mohlo být, když v tom jsem narazila na pánskou košili. Stačilo mi pár sekund, než jsem si uvědomila komu patří. Byla Davida. Jeho oblíbená košile.Zamířila jsem do kuchyně, kde byla máma. Otočila se ke mě s úsměvěm, který ji nakonec spadl ihned, jak uviděla, co držím v ruce. "Kláro!" Kříčela za mnou, ale já už jsem byla na útěku. Nevěděla jsem kam, ale tam jsem zůstat nemohla. Ne s ní. Po ulicích jsem běžela jen ručníku a bylo mi jedno, že se po mě lidé otáčí. Nakonec jsem doběhla až k mé kamarádce, díky níž jsem se dostala jakž takž na nohy a doporučila mi jet sem. A tak jsem nakonec tady a nejspíš chápeš, proč ta nenávist." 

Bylo vidět, že tohle nejspíš ani trochu nečekal. Pohladil mě po vlasech a políbil. "Miláčku, semnou se ti tohle nikdy nestane! Mám oči jen pro tebe a ublížit bych ti nedokázal" A já věděla, že je to pravda.. 

Teďka jsme spolu už dva roky manželé a to co slíbil tehdy u jezera nikdy, ale opravdu nikdy neporušil.