Pomsta doktorky Leuperové

Sandra žila několik neděl jako v tranzu. Měla neustále zvýšenou teplotu a myslela jen na jedinou věc - na pomstu. Stále ji lomcovala zlá vášeň, která se u ni do této doby ještě nikdy neprojevila. Vždy byla klidná a vyrovnaná. K jejích charakteristickým rysům patřila značná tolerance a velkorysost. Ale to se náhle změnilo. Stalo se to asi tak před měsícem. Nedokázala se nad to přenést. Je ještě třeba říci, že Sandra neměla ráda muže. Jako kolegy je ještě strpěla, ale jinak vůbec. Už jen představa, že by mohla mít něco z nějakým mužem v ní budila hrůzy. Její okolí to vědělo, nebo si to nejspíš myslelo a tolerovali to. Ale zpět k našemu příběhu, který jsem již načala. Každý večer se chodívala Sandra procházet  do parky, který měla naproti domu. Ten večer v parku potkala dva lidi, jednoho pejskaře se kterým si chvilku povídala a hned na to  kolem ní proběhl jakýsi běžec, který únavou supěl, ale s vypětím vší vůle pokračoval dál v domění, že si tím posiluje zdraví a prodlužuje věk. Sandra znala tento park velmi dobře a tak ji ani nevadilo, že se setmělo. Ještě chvíli drbala vlčáka za ušima a potom se rozhodla jít zpátky do domu. Vydala se tedy na cestu. Když už byla skoro na kraji parčíku viděla, jak se u hospody rozletěli dveře a z nich vyšel řidič městského autobusu pana Procházku. Nejdříve to vypadalo, že půjde po silnici, ale na poslední chvíli se rozhodl, že si ti zkrátí parkem. Bylo na něm vidět, že toho dnes značně vypil a tak se kolíbal ze strany na stranu. Když se s ním Sandra míjela, uhybala mu co nejvíce z cesty. Nečekala, že ji chytne. Lekla se natolik, že ani nevykřikla. Povalil ji do trávy a když se konečně vzpamatovala a chtěla křičet nemohla. Držel ji rukou ústa. Na to, že byl tak opilý si počínal velmi obratně. A  pak se to stalo. To, co Sandra nikdy nechtěla dopustit. Zvedala se v ní vlna odporu a chtělo se ji zvracet. Když vše skončilo sebral se a odešel. Sandra ležela v trávě a nebyla schopna se hnout. Brečela do trávy a přísahala si, že se pomstí. Tohle se nikdy nesmělo stát a potom přijde někdo takový a rázem vše prolomí. NE! Tohle si nenechám líbit, bude litovat a na to, co udělal bude vzpomínat celý život. Ano, mohla to jít ohlásit na policii, ale nevěřila, že by mu dali dostatečný trest za to, co provedl. A tak se rozhodla jednat sama. Zvedla se a odešla domu. Tam začala probírat svůj plán dopodrobna. A nakonec to vymyslela. Šla do garáže a připravila si tam veškeré svoje chirurgické nástroje. Už nikdy nezneužije svého údu, řekla si. Ale problém byl, jak dostat Procházku do garáže, ale nakonec i to vymyslela. Lahvička chloroformu by měla stačit na to, aby ho sem dostala. Vše bylo připraveno. Sandra se tedy rozhodla a jela před místní restauraci, kam chodil každý den , ale moc se ji to nedařilo. Buďto nevyšel sám a nebo ulice nějakým způsobem ožila. Ale to ji neodradilo, touha po pomstě byla silnější a čím více se ji to nedařilo, tím více se touha stupňovala. Říkala si, že když to nevyjde dnes, tak to vyjde zítra, není důležité kdy, ale to, že se to doopravdy stane. Až na sedmý pokud měla štěstí. Když Procházka vyšel vypadalo to, že neměl ani trochu přihnuto. Nejspíš měl na další den naplánovanou nějakou výpravu s dětmi za město a nebo vstával brzy. Když míjel její auto Sandra vystoupila a na nic nečekala. Přitiskla mu šátek s chloroformem a v tu ránu padal k zemi. Chytila ho, aby jeho pád zmírnila a on si neublížil. Poté ho dotáhla do auta i když si nejdříve myslela, že to nebude v jejich silách, protože Procházka byl přeci jen chlap jako hora. Ale podařilo se a tak ho zavezla až do garáže. Položila ho na operační stůl a šla si umýt ruce. Chtěla, aby po operativní stránce bylo vše v naprostém pořádku. A tak se dala do práce, když ho vykleštila řádně zastavila krvácení a operované místo obvázala. Po odborné stránce nebylo možno proti Sandře vznést nejmenší námitky. "Máš, co sis zasloužil" šeptala Sandra vítězně. "Budeš na tom stejně, jako já a na jeden večer svého života nikdy nezapomeneš."   Poté vzala vozík a jeho bezvládné tělo dopravila do auta a nakonec zavezla před hospodu, jako před tím. Když se vracela domu, měla z toho velmi dobrý pocit. Otevřela si flašku vína a vypila z ní tři skleničky na oslavu. Ráno, když měla jet do práce se rozhodla, že auto nechá projistotu doma a pojede autobusem. Když se otevřeli dveře uviděla tam Procházku, který něco vzrušeně šuškal jednomu z cestujících. "Je to do písmene pravda" šeptal mu polohlasem. "Nezalhal jsem ti ani slovem! Chudák brácha! Přijel na návštěvu až z Olomouce a je to strašně hodnej člověk. Vůbec nepije. Já jsem ho včera zatáhnul do hospody skoro násilím, vypil tam jen dvě limonády a že prej jde domu, jelikož nesnáší kouř. Neměl jsem ho pouštět samotnýho, ale jak jsem měl vědět, že takovej silnej chlap se stane obětí nějakého úchyláka? Takový lidi by měli po zatčení natahovat na skřipec!" Doktorka Leuperová náhle pocítila neodolatelnou touhu vystoupit.