V. - Karty jsou na stole

Ráno se probudila značně nevyspalá. Celou noc nezamhouřila oči a stále musela přemýšlet nad tím, jak se ho zeptat, nebo spíše jak na něj uhodit. Byla si naprosto jista, že to byl on. Ale nevěděla, jak mu to dokázat. Tou myšlenkou byla jako posedlá. Zamířila do sprchy, aby se alespoň částečně probrala ze své únavy. Pustila na sebe studenou vodu, která zapůsobila téměř hned. Poté se oblékla a sešla dolu. Nasnídala se a poté musela jet do města pro mastičku, kterou si tam nechala objednat. Nasedla si do auta k Erikovi, což se Jimmymu moc nezamlouvalo. Asi jako ostatní věci týkající se Erika. Pořád si myslel, že s ním snad i něco chce mít, ale nic neříkal. I přesto na něm však bylo znát značné pobouření, když s ním mluvila a nebo dokonce teď, když k němu nasedala do auta. S ním promluvila sotva slovo a s Erikem je teď skoro pořád. Jimmy nechápal. Kdyby ale věděl, co ti dva spolu hledají.

Když odjížděli ze města, napadla Elí malá zajížďka. Něco ji k tomu vedlo. „Eriku? Víš, jak se dostaneme na tu lesní cestu o které jsem ti říkala?“ „No myslím, že vím kudy. Proč?“ „Zajeď tam prosím. Musím se tam ještě jednou podívat. Na tom místě něco je. Něco zlého. A vím, že nám to k něčemu určitě pomůže.“ A tak se tedy jelo. Erik nic nenamítal asi i proto, že věděl, jak moc dokáže být paličatá. Zajel tedy na lesní cestu kam chtěla. „Zastav prosímtě. Tady to je.“ Na nic nečekal a řídil se jejími rozkazy. Ihned vystoupila z auta. Rozhlížela se kolem a nakonec našla to místo. Místo, na které hleděla ještě předtím, než ji vyrušil ten stařec z druhého konce jezera. Tam, kde viděla ty stíny. Teď si byla jista, že je vážně viděla. Vydala se tím směrem až zašla do lesa. Erik se jí mezitím držel v patách ačkoliv nevěděl o co jde a proč jsou tady. „To ne!“ Vykřikl Erik. Elí se vyděsila k smrti. „Co se stalo?“ zeptala se, když na něj pohlédla a vše se ji zdálo v pořádku. „Noha se mi tady zasekla u toho pařezu.“ odpověděl a v jeho hlase jako by byla i omluva za to, že zdržuje. Oba se teď snažili dostat nohu z výklenku. Šlo to těžce, ale přeci jen se jim to podařilo. Trochu mu z ní tekla krev, ale jinak vše bylo v pořádku. Když se poté podívali pozorněji, co vlastně bránilo vyndat nohu, zkoprněli. Pařez byl sice značně uvolněn, ale to co se skrývalo pod ním by nikdo z nich neřekal. Zpod pařezu byla vidět lidská ruka. Když se vzpamatovali tak pomalu začali pařez odklánět, až nakonec bylo vidět celé tělo. Bylo to tělo malé holčičky. Erik vzal opatrně Elí kolem ramen a posadil do auta. Sám potom zavolal policii. Čekali, než přijede. Elí mu brečela do náručí. Nechápala jak je něco takového vůbec možné.

Když asi po třech hodinách přijeli na chatu oba byli unaveni. Erik zamířil do ložnice, ale Elí měla jiné plány. „Jimmy?“ volala po domě. Nakonec ho našla v Sofiině pokoji. Ani se neptala, proč tam je a hned na něj spustila. „Ty si ji zabil, že je to tak? Tu malou holčičku z druhého konce jezera. Tak proto moje sestra spáchala sebevraždu. Ona to věděla. Věděla, že si to byl ty! Proč ale? Co ti udělala, že si se takhle musel mstít?“ Křičela na něj přes zcela nekončící slzy. „Já jsem to neudělal schválně, Elí poslouchej mě, já nejsem žádnej masovej vrah proboha! Prosím věř mi to!“ „Proč si to tedy udělal?“ „Já jsem jel s Rebecou autem, když v tom mi tam ta holka vjela na kole. Neubrzdil jsem to a ona byla na místě mrtvá. Zavřeli by mě, kdybych se přiznal. To jsem přeci nemohl. A tak jsme ji zakopali v tom lese a mysleli, že ji nikdo nenajde. Elí věř, byla to nehoda. Tak moc ji lituji. Ani nevíš, jak moc. Prosím..“ „Za chvíli je tu policie.“ oznámila mu a odešla do pokoje. Jen co tam přišla svalila se na postel a brečela do polštáře. Nemohla to udržet. Proč proboha?

O pár týdnů později

Rozsudek policie byl jistý. Jimmy šel do vazby. Elí byla na pokraji zhroucení. Nic nechápala. A tohle už vůbec ne. Když tam viděla ležet tu holčičku. Pořád ten obraz měla před očima. V důsledku toho se k ní Erik přestěhoval a se vším ji pomáhal a staral se o ni, jak mohl. Ale tentokrát už ne jako pouhý kamarád, ale jako přítel, kterého si neskutečně vážila a on jediný mohl pochopit, jak jí je. Na druhém konci jezera se zprávu o úmrtí jejich vnučky dozvěděli ihned. Dokonce Elí přišlo poděkování za to, co udělali. Ale představa, že by se měli na chatu ještě vrátit, byla absurdní. A tak se chata prodala.