Vražda ve sprchách

Vražda ve sprchách

Blížil se konec školního roku a naše třída plánovala mnoho aktivit. Jednou z nich bylo spaní ve škole. Bylo to docela zábavné. Chodili jsme po škole, povídali si a nakonec i usnuli. Když bylo něco po půlnoci probudila jsem se. Naslouchala jsem hlasitému klučičímu chrapotu a snažila se usnout. Pomalu mi klesala víčka , když v tom jsem uslyšela klapot bot- Takových těch, co nosí důležité úřednice nebo ženy, které chtějí nějakým způsobem vypadat důležitě či nahánět strach. Zatímco ostatní spolužáci spali naslouchala jsem tomu klapotu, když v tom mne napadlo, kdo to může být. Zvolala jsem tedy do ticha „Kdo je tu? Kdo jste?“ Odpovědí mi bylo jen ticho. Pomalu jsem slyšela, jak se klapot vzdaluje a já jsem se odvážila vstát. Šla jsem se podívat, kdo to mohl být nebo co se děje. Někde v dálce se ozval pes, který hlasitě zavil. Lekla jsem se a škubla sebou. Byla jsem vystrašená, ale i přesto mne přemohla zvědavost a tak jsem se tedy odhodlala a pomalu šla na místo, kde jsem ti myslela, že se zvuk ztratil. Pomalu jsem sestupovala po schodech do prvního patra, když v tom jsem uslyšela výkřik. Nikde nikdo nebyl jen já ve tmě. V hlavě se mi honily jen samé otázky. Co to mohlo být? Kdo to mohl být? Proč ten výkřik a proč hnedka poté utichl a a zůstalo opět jen tíživé ticho?Proč?

Šla jsem pomalu chodbou v prvním patře až k místu odkud jsem měla pocit, že výkřit pochází. Všude bylo ticho až na nějaké skřípání a vrzání. Vydala jsem se za tím zvukem. Zvuk mě vedl až k tělocvičně. Vedle vchodu do tělocvičny byla také chodba ve které byly umístněny šatny. Byly pootevřené a někde musel být vítr, ačkoliv slabí, stejně vydával nepříjemné zvuky skřípání. Na chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem se rozhodla jít dál. Vešla jsem dovnitř šatny. Nikde nikdo nebyl a tak jsem si myslela, že se mi to celé asi jen zdálo. Když v tom jsem uslyšela nějaké zaškrabání, nebo alespoň zkuk, který se tomu nejlépe podobal. Tento zkuk vycházel ze dvěří v šatně. Nevím, co se za těmi dvěřmi skrývalo, ale říkalo se, že tam jsou sprchy, avšak nikdo to nevěděl s naprostou přesností, protože dvěře byli pokaždé zamčené. Ale něco mi říkalo, že tomu dnes tak není. Vlastně ani nevím, co mě to popadlo, ale šla jsem blíže ke dvěřím až jsem je nakonec otevřela. Když se nic nedělo a všude byla tma, vešla jsem dovnitř. Podlaha byla mokrá. Po hmatu jsem se snažila najít zásuvku, ale jelikož jsem tam nikdy nebyla, bylo to pro mne docela obtížné. Konečně, řekla jsem si v duchu a rozsvítila jsem. Jenomže to jsem nejspíše neměla dělat, v tomto okažiku se stalo několik věcí najednou. Dveře se zabouchly a někdo mě zatáhl dovnitř. Poté mi tělem projela bolest. Jediné, co si pamatuji je skřípání dvěří, co mi tolik nahánělo hrůzu. Pak nadešla tma.

Odněkud z dáli slyším známý hlas. Nade mnou se sklání má nejlepší kamarádka a dva neznámí muži. Nevím co se stalo. Nakonec mi vysvětlili, že jsem se ocitla na místě vraždy a málem jsem přišla o život. Jak je jen možné, že něco tak zásadního si nepamatuji? Ti dva neznámí mě odváží na policii. Ptají se, co se stalo minulé noci, proč jsem byla na místě vraždy, jenomže já nevím. Vlastně ani nevím, kdo byl zavražděn. Zanedlouho se mi však dostalo odpovědi. Byl to náš milý školník. Snad každý ho měl rád. Jak je možné, že někdo jako on může být zavražděn? Závist? Kdo ví.. Pochopila jsem, proč se ptají.

Po výslechu mě odvezly domů. Cestou domů jsem musela přemýšlet, co se jen mohlo stát, ale nic si nepamatuji. Pomalu si začínám všímat, že za nehty mám zaschlou krev. Na mém zápěstí je krvavá jizva a oblečení je potrhané. Co se jen mohlo stát?

Je noc. Nemohu usnout. Rány mě pálí a já vlastně ani nevím, jak jsem k nim přišla. Snažím se tolik vzpomenout, ale nic se mi nevybavuje, jako kdyby včerejší nic neexistovala, jako kdybych nežila, jako kdybych přeskočila den.. Kostelní hodiny odbily půlnoc a někde v dálce zavil pes. Proč jen to vití, je mi tolik povědomé ? A proč mi přitom naskočila husí kůže?

Pomalu, jako kdybych si začínala vzpomínat. Té noci, co jsem vešla do dveří jsem rozsvítila světlo a všude kolem mne jsem viděla krev. Když jsem vcházela myslela jsem si, že podlaha je mokrá, ano, byla mokrá, ale zároveň plná krve. Veliká kaluž, která zaplňovala polovinu místnosti a já stála přímo v ní. Udělalo se mi špatně. Pohledem jsem pátrala po zdroji té krve, až mé oči nakonec zůstaly viset na muži, ležící v kaluži. Ano, byl to náš školník, ve kterém byl zabodnut kuchyňský nůž. Když jsem ho spatřila uskočila jsem dozadu. Avšak za mnou stála nějaká žena. Ihned jsem ji poznala, byla to školníkova žena. V ruce držela další nůž, kterým mě pořezala. Snažila jsem se utéct, avšak nebylo úniku. Dveře byly zamčené a já se ocitla v pasti. Řítila se na mne. Bránila jsem se. Převážně nehty. Poté jsem omdlela, co se stalo dál, to nevím.

Hned druhý den jsem se vydala na policii. Vše jsem jim pověděla. Na nic nečekali a ihned se vydali vyslíchat školníhovu ženu. Zjistili také, že byla v sektě a tam na vraždu přišla. Záviděla mu, že ho všichni mají rádi a měla pocit, že ji stíní v tom, aby byla ostatními obdivována.

Tímto končí můj příběh. Školníkova žena sice byla odsouzena a měla navíc ještě pocit, že udělala správnou věc, zatímco já budu nadosmrti vzpomínat na tu strašidelnou noc, kdy jsem málem přišla o život.